Hrníčky jedné staré babičky

Hrníčky seděli zavěšené na hrotech dřevěného plotu a hovořili:

„Já jsem za celý život tak pomlácený, že tak tak tady visím.

Nacestoval jsem se s ní, kde se dalo, a to víte, občas se mnou někdo nešetrně hodil, ale viděl jsem toho hodně a mé ouško slyšelo tolik zajímavých věcí.“

„To já jsem občas zůstal stát jako opařený“ připojil se bucláček. "Hlavně, když do mě lila horkou vodu a říkala něco o vyluhování bylinkové směsi."

„Já jsem celý černý“ ozvalo se zleva, "ale neberu si to nijak osobně. To víte, to bylo litrů a litrů voňavé kávy, které jsem v sobě měl. Už to prý nejde ani umýt."

Dvouškáč vzadu se usmál. „Já jsem polívkový. Mě držela svými slabými rukami v době nemoci a když ji nebylo dobře po duši. Lil jsem do ní silné vývary, co jen mi síly stačily, aby zesílila a postavila se zpátky na nohy.“

„Já se ještě teď červenám“ poznamenal srdíčkový. "Když pila ze mě, byla to rozkoš a láska. Občas mě podala i jiným ústům a pak ze mě pili společně. Ještě teď slyším jejich smích."

„Já jsem pracovní“ ozvalo se o kousek dál. „Teda těch přesčasů, pánové, ještě teď mě z toho bolí hlava. Ale taky jsem se toho hodně naučil a nasmál se. Jsem docela zodpovědný, víte.“

„Já jsem babiččin“ přihlásil se o slovo hnědásek vzadu. Už jsem sloužil u její babičky, jsem hodně starý a přesto, vždy když si mě přivinula do dlaní, slyšel jsem moc dobře, jak šeptá „ty moje lásko milovaná“.

Najednou se otevřely dveře chaloupky za plůtkem.

„Tak babičko, nebojte se, v domově se Vám bude líbit. Chaloupka se prodá. Penízky Vám pošleme na účet“ pronesl mladý muž v kravatě. „A co máme dělat s těmi hrníčky na plotě? Vyhodit?“ zeptal se mimoděk.

Babička zvedla svou prošedivělou hlavu.

„Ty hrníčky, mi pane, zabalte do toho nejjemnějšího papíru a velmi opatrně mi je přivezte ke mně do mého nového pokojíčku. Už mám připravenou pro ně nádhernou novou poličku.“

„Ale babičko – vždyť jsou to staré, otlučené hrníčky.“

„Mýlíš se, chlapče. Tohle - je můj život. A já nedovolím nikomu, aby ho zahodil.“

Jemný cinkot hrníčků způsobený náhlým větrem jako by babičce zvonil do uší pokorné „děkujeme“.

„Vidíte“ zašeptal vítězoslavně „ten babiččin“, já Vám přece říkal, že nás tady nenechá.