Svět není spravedlivý. 

Muži nestárnou, zatímco ženy po čtyřicítce jsou již staré báby a neměly by si hrát na schovávanou, neboť je nebezpečí, že by je už stejně nikdo nehledal. 

Muži jsou zábavní, hraví, vtipní, šarmantní a stárnou s grácií. Oproti protivným, unaveným, frustrovaným a uvadajícím polovičkám. Někde je něco špatně. 

Zřejmě se o ně staráme příliš dobře. Z té neustálé péče jsme strhané a zničené, zatímco naše opečovávané poklady jdou do rozkvětu. 

Přemýšlím, v čem je zakopaný pes. Dumám až se mi z obou hemisfér kouří a snažím se přijít na to věčné tajemství. Jako bych tušila, že cíl je na dosah. 

Něco bych možná našla.

Oni totiž muži nestárnou, nebť celým životem zůstávají dítětem. Tedy pokud je, dámy, musíte krmit, oblékat a vodit za ručičku není to dítě, ale mimino. 

Ale pokud jsou samostatní a přesto si rádi hrají, zachovávají si mladickou vášeň, nadšení pro věc, soutěživost, zvídavost a talent na maléry, jsou to ti správní adepti na nestárnoucího muže.

Podařilo se mi vypozorovat, že mezi nejoblíbenější hračky patří ženy a auta.  Jejich vášní může zůstat sport v jakékoliv podobě, nadšení jsou ze všeho, co mohou dělat, aniž by byli rušení a talent na maléry je jim dán do vínku. 

Nestárnou, neboť většinou mají smysl pro humor a hlavně nádherný životní nadhled. Řečeno méně prozaicky, neřeší kilometry zbytečných myšlenek, které se nám ženám prohánějí v hlavě od rána do včera a v noci dvojnásobně. 

A to je přesně to co bychom se od nich měly naučit.

Nádhernou lehkost bytí. 

Vypadá to, dámy, že není zbytí.

Vždyť milujeme je přece - i když jsou často na zabití. 

„Hoplá“ zvolám a začnu se smát.

Sedím na dřevěné desce zavěšené na stromě.

„Hoplá“ zvláštně se houpe někdo vedle mě.

„Ahoj“ otáčím se vpravo a ….

„Ahoj“ zaslechnu ozvěnu v pravém uchu.

Vedle mě sedí anděl.

Vypadá docela dobře.

„Máš se?“ ptá se mě a šoupe nohami.

„Mám“ odpovím, protože vím, že je úplně jedno, co řeknu.

Chápu, že jsem se zbláznila.

Protože přece není možné, abych v padesáti seděla na houpačce.

„To je skvělé“ odpoví mi ten nadpozemský hezký chlap a odrazí se o něco víc, než na co já mám koule.

„Houpeš se skvělé“ znalecky podotknu. „Skoro jako popoháněný vánkem.“

„A máš koule“ doplním.

„Jsem anděl“ odpoví a lišácký se zasměje.

„A máš koule?“ zeptám se hloupě.

„O tom nepochybuj. Kdybych neměl koule, kde bych asi vzal odvahu houpat se jako nesmrtelný?“ udiveně mi pokládá otázku.

„Třeba by jsi mohl odrazit se ještě víc“ provokuji ho. „Kdybys náhodou vyletěl ze sedla, zachránily by tě křídla.“

„Nejsem žokej, abych vyletěl ze sedla“ odpovíš a díváš se na mě jako na malé dítě.

„A k čemu máš křídla, když ne k letu?“ doplním svou další větu a odrazím se k dalšímu zhoupnutí.

„Ty nevíš, k čemu má anděl křídla?“ překvapením otevřeš pusu.

„K třepotání a mávání ve větru?“

Směješ se a houpeš se čím dál výš.

Při dalším odpíchnutí se mi na sekundu podíváš do očí.

„Myslíš si, že jsem pták?“ zavoláš do prostoru.

„Nejsi“ odrážím se čím dál víc.

„Má křídla jsou jako vaše ruce, potřebuješ je ke všemu co máš rád. K pohlazení, k uklízení, k pokárání, ke šťourání, k pozdravení a k obejmutí, ty popleto…“ voláš na mě z koruny stromů, kde jsi doletěl, aniž bych si všimla, jak jsi tohle tohle tohle všechno mohl dokázat. I když jsi anděl.

„Jak ses tam dostal?“ ptám se a cítím v sobě závistivě píchání pod levým žebrem.

„Dostanu se úplně všude, kde chci a můžu být kým jen chci“ voláš na mě a zasypáváš mě listím.

„Ty se máš, můžeš vše“ volám nahoru.

„Ty se máš,  můžeš vše“ slyším dole.

„Anděli, slyším ozvěnu“ volám na Tebe na třetí větev.

„To je odpověď, ty blázne“ zaslechnu těsně předtím, než skočíš na první mrak, který Tě odveze meteletu blesku domů.

Ing. Únor vešel do zasedací místností přes sekretariát paní Studené právě ve chvíli, kdy odbila půlnoc z 31. ledna na prvního února, aby se znovu setkal se svými podřízenými.

„Všichni už čekají“ řekla a otevřela mu dveře.

Kolem stolu sedělo 29 členů. Pravidelně jich v tomto čase sedělo 28, ale jednou za čtyři roky přibyl jeden člen navíc.

První Hynek seděl tiše, za to hned druhá Hromnice hlásila, že sebou nese hodinu navíc. Třetí Blažej se zahalil do šály a se slovy, že na Svatého Blažeje slunce ještě nehřeje si u kolegyně Studené objednal horký čaj.

Všichni na chvíli zmlkli, dokud se neozvala devátá Apolena, v mlze celá zahálená a cudně se optala, zda ji to sluší. Vedle sedící Mojmír ji pochválil, ale zároveň poradil, že přeci jen je potřeba o Svaté Scholastice navléct si rukavice.

Ob tři místa dále Valentík zamudroval, že na Svatého Valentýna může zamrznout i kolo mlýna a ať se zamilovaní zahřejí raději svým vřelým objetím.

„Pravdu máš bratře, do Petra není tepla“ zanotoval na dvacáté druhé židli jmenovec a pokýval moudře hlavou.

Dvacetčtyřka se slovy „Na svatého Matěje léta naděje“ se začala pomalu svlékat z huňatého svetru.

Dvacátý sedmý Sáša Alexandr, který moc dobře věděl, že dříve býval svatým Gabrielem ho hned zpražil. „Nikam nepospíchej, Matěji, zapomněl jsi, jak sis loni naběhnul? Dovol, abych Ti tedy znovu připomenul, že je-li mráz na Svatého Gabriela, bývají žně veselé. A kdo by si nepřál, veselé žně, že?“

Ing. Únor se ze zvědavostí podíval na člena navíc. „ A co Ty Horymíre? Máš pro nás nějakou moudrost?“

„Připadne-li na 29.února neděle, tak děti v tento den narozené budou mít štěstí ve všem, cokoliv podniknou“ řekl skromně Horymír a usmál se na přítomné dámy.

Seděli by rádi ještě dlouho a zamýšleli se nad moudrostí svých předků, jenže v tom zazvonil ing.Únorovi mobil.

„Tady Bedřich“ zaslechli jsme ve sluchátku. „Doufám, že tam nebudete tvrdnout a mrznout příliš dlouho. Rád bych za pár dnů se svým teamem přivítal jaro. Víš, že Radek si tohle vzít nenechá."

„Neboj se, když se na nás jde vřele, my radostí přímo roztajeme“ řekl náš předák a zavěsil.

„Tak přátelé, vše má svůj čas. Rád jsem Vás všechny viděl a zase za rok na shledanou."

Dívám se na Tebe, draku.

Jsi saň s mnoha hlavami.

Tak nějak cítím, že přeješ si, že měla bych se bát.

Promiň, já … musím se smát.

Dívám se na Tebe, draku,

plný ega, strachu a pohledu kance.

Promiň, já miluji vůni radosti a tance.

Dívám se Ti zpřímá do oči.

Živote.

Jsi zvíře. Kojote.

Jenže já jsem zvíře taky.

Byl jsi to právě Ty, co naučil mě odklánět tlaky.

Co naučil mě instinktů zvířete.

Promiň, živote, jsem to já – teď už jsem to já, co se neplete.

Byl jsi to právě ty, co hodil jsi mě do bahna.

Proto, abych pochopila, že jedině síla má mě zpět z toho vše vytáhla.

Bavíš se, živote?

Já se s Tebou taky.

Tak pojď a podívej se mi do očí.

Co tam uvidíš – možná, Tě kámo, zaskočí.

Tak dál mě pověřuj svými úkoly.

Já, člověk, rád budu chodit do školy.

Rád budu plnit Tvá těžká přání.

Na potkání.

Mě ovšem zajímá, věc jediná.

Zda na oplátku, splníš i ty, svou splátku.

Živote…..

Každý, kdo kdy měl domácího mazlíčka si do svých kontaktů dříve či později zapíše pár nových. Kontakt telefonicky, mailový, případně webový odkaz.

Na zverimex, e-shop se skvělými dárky pro Vaše mazlíčky, hotely, kde můžete přijet, případného hlídače, a hlavně veterinární kliniku.

Mezi jednotlivými kontakty je velký rozdíl. Ty první využíváte radostně s předem známým ceníkem, ten poslední s obavou.

Jak o zdraví vašeho mazla, tak o své vlastní při placení, které je do poslední chvíle opravdovým překvapením.

Vašim zvířecím přítelem může být rybička, křeček, pes, kanárek, papoušek, kočka, kůň. Srdci neporučíš a možností jsou téměř neomezené.

A tak i návštěva veterinární stanice může mít různé podoby.

S rybou se k veterináři tak často nevypravujete a její osud je většinou rychle zpečetěn. Němě zírá a většinou překvapením lekne rychleji, než stačíte naplnit přenosnou sklenici od okurek vodou.

Sem tam najdete v čekárně sedět s klíckou majitele morčete, křečka či králíčka. Ti se tlačí do koutku svého malého příbytku, klepou se strachy a zimou, na venčení nejsou zvyklí. Stejně tak se třepe zimou i jejich majitel, neboť ten ve své skříni kožich z králíka z pochopitelných důvodu nemá. Jsou to většinou nemluvní klienti ambulancí, poněkud introverti. Čím víc zvíře škrabe ve své klícce, tím dotěrněji škrabe majitel na dveře zvěrolékaře, aby ho vzal dovnitř.

Největší psina na veterině je jasně se psy. Ti největší se stávají zároveň největšími strašpytli. Nejeden retrívr, vlčák či berňák se zapře při vstupu do čekárny všemi čtyřmi tak vehementně, že vypadá, jako by se reinkarnoval do osla. Ti nejmenší – čivavy, maltezáčci a jim podobní miláčci naopak dostanou velkou odvahu a štěkají vydatně úplně na všechny a na všechno. Žádného psa nejste schopni zvážit na váze, neboť vám skáče zpět do náruče. Váhu Vašeho psa si tedy určujete sami. Pokud to ustojíte, je to většinou do deseti kilo. Ve chvíli, kdy se zvedáte se země je jasné, že Váš pes není žádné vyžle a má stejně jako minule svých krásných 40. Motají se po celé čekárně do svých vlastních obojků a radostně do nich zamotají vás i nohy ostatních čekajících lidí. Neustálé Vás tahají ven s jasným výrazem: „pojď už domů, já už fakt budu hodný.“

Pokud se vypravíte za veterinářem s koťátkem, je to na kočku. Nejenže ho nemůžete zvážit, neboť u kočky se váha přece neříká na veřejnosti, ale také ji nemůžete volně pustit. Ten pitbul vedle by mohl její zdravotní stav zhoršit natolik, že by již žádné lékařské pomoci nebylo potřeba.

Jestli je vedle kočky jediné volné místo a vy dorazíte s ptákem, řeknu Vám na rovinu, že je to pěkná ptákovina. Pták zběsile poletuje v přenosné klícce. Pokud je to papoušek a uvidí kočku, je možné, že se rozmluví.

„Do prrrrrdele … .“ není sice slušné, ale zase pobaví všechny přítomné.

Největší konina je ovšem dotáhnout do čekárny koně. Zaručuji, že si nesednete ani jeden z Vás a pokud ostatní čekající dostanou ránu kopytem, tak už se ani nezvednou a jediný, kdo si odfrkne bude ten kůň. 

V tu chvíli přenecháte všechny starosti jemu, neboť jak říká staré příslovi:

"nech to koňovi, ten má větší hlavu".