Co mi dávají kurzy tvůrčího psaní

Pět věcí, které nám dal kurs. Pět, jako prstů na ruce. Pět, jako známka ne zrovna dostatečná ve škole. Pět jako počet kamarádů Karla Poláčka. Pět - převrátí Tvůj svět.

 

Výběr je daný. Buď tam nebo zpět.

 

Po kurzu nikdo nechce již zpět. Chce tam - dál a dál, vlastně ani nevíme kam. Jen víme, že nechceme zůstat zaražení jako solné sloupy. Chceme dál psát. Je to jako droga. Naprosto nebezpečně bezpečná. Nic horšího než cvok v té nejkrásnější podobě se z nás nemůže stát. Ale to už všichni tak trochu jsme.

 

Jsme zamilovaní do svého jazyka a do své mateřštiny.

Jsme závislí na výzvě bílého nepopsaného listu.

Jsme naprosto nevhodně vzhůru, kdy ostatní spí a spíme tehdy, když oni bdí.

Jsme možná ve špatné době a špatném čase, ale určitě, zcela určitě jsme na nejlepším kurzu.

Jsme jako matky chránicí své děti. I my své prvorozené "psané dítě" chráníme zuby nehty.

 

Jsme tak trochu na palici.

Vzruší nás pohled na klávesnici.

 

Jsme tak trochu žongléři v cirkusu plného písmenek. Zachytáváme je v letu, tvoříme větu, odstavec, příběh. Kreslíme jako kouzelný malíř nové prostředí, stavíme jako architekti nové domy, jako lékaři léčíme nemocné duše, jako klauni kreslíme úsměvy a červenými nosy našich rým "nos-kos-bos"  nikdy nemáme dost.

 

Jsme strašně bohatí i s průvanem v kapsách. Protože naší touhu, fantazií, radost, nadšení nám nikdo nemůže vzít. Jsme v bezpečí svých duší. Máme dar být šťastní. Protože jsme v sobě našli své vnitřní dítě. Našli jsme sami sebe.

 

Milá Dany. Děkujeme.